Když se s děťátkem rodí nová žena

Světlo porodní svíce. Bolest. Pokora. Odevzdání. Zázrak.

Moje první myšlenka po posledním nemocničním porodu před šesti lety zazněla v mém nitru jasněji než cokoliv jiného: příště doma. 

A právě tam někde se začal psát příběh zrození našeho čtvrtého děťátka…

Vždy jsme toužili po velké rodině, alespoň čtyři nebo pět dětí. Jak však plynul čas a přibývalo svobody, otázka, jestli do toho všeho jít ještě jednou, se stávala míň a míň pohodlnou. Jenže kompletní jsme nebyli a věk přibýval. 

Když jsme se tedy rozhodli otevřít se možnosti přivítat do našeho světa ještě jedno miminko, začal velmi rychlý sled událostí, které nám ukázaly, jak málo toho máme pod kontrolou. 

Celé těhotenství pro mě bylo obrovskou transformací.

Bylo jasné, že k nám přichází miminko, které mě potřebuje dospělejší, silnější i jemnější a u toho všeho maximálně pokornou. Těch devět měsíců by vydalo skoro na knihu – pořád úplně nechápu, co všechno se v tak krátké době může stát a kolik toho člověk může prožít.

Dlouhé roky jsem v sobě nosila nesplněný sen o domácím porodu, ale naprosto zásadní prioritou pro mě zůstávalo naslouchat vnitřnímu vedení i hlasu miminka. 

Už před třetím porodem jsem o tom uvažovala, ale pocit mě vedl do porodnice. Dopadlo to tak, že jsem odešla s ranami na těle i duši, které se hojily dlouho. Možná i díky tomu jsem se tentokrát cítila připravená. Nebyla jsem odhodlaná porodit doma za každou cenu, ale věděla jsem, že pokud to bude možné a budu to tak vnímat až do konce, že bych ráda doma zůstala. 

Našla jsem úžasnou porodní asistentku a dulu a jak se pomalu blížil porod, mohla jsem vyměnit všechny kontroly v posledních týdnech v porodnici za nádhernou, respektující, osobní a laskavou péči. Nikdy dřív jsem se v závěru těhotenství necítila v tak přirozené důvěře a napojení na miminko i své tělo. Jako bych vždycky předtím s každou kontrolou a s každým monitorem nevědomky odevzdala kousek své odpovědnosti a kompetencí. Tentokrát jsem je měla plně ve svých rukou.

Pár týdnů před porodem jsem si pro sebe poprvé v životě dopřála předporodní rituál. Mohla jsem sdílet ještě živé prožitky z celého těhotenství, odevzdat všechny strachy i nepříjemnosti a strávit nádherný čas s milovanými ženami obklopená péčí a nádhernými dárky. Moje maminka mi jako překvapení uháčkovala červený provázek a všechny ženy (včetně mých dvou holčiček) na něj navázaly uzlíčky, které na mém bříšku držely všechna jejich slova podpory až do samotného porodu. Byl to nepopsatelně krásný zážitek, na který nikdy nezapomenu. 

Dlouho jsem měla pocit, že porodím čtyři dny před plánovaným termínem.

Všechno jsem k tomu směřovala – můj muž si domluvil volno, odevzdala jsem práci, dožehlila oblečky a plíny, dochystala vše, co bylo potřeba, uklidila celý dům, přichystala jsem si porodní oltář, udělala jsem si rituální bylinnou napářku a … ono nic. 

Další týden jsem chodila s bříškem, absolutně zbavená iluzorního pocitu kontroly, vyrovnávající se s tím, že vlastně nevím vůbec nic. Tenhle týden se ale nakonec stal možná nejkrásnějším z celého těhotenství. Bez plánů, bez představ a bez povinností jsme v příjemném jarním slunci mohli dělat cokoliv nás napadlo. Postavili jsme na zahradě plot, založili pár nových záhonů a jednoduše jen tak byli. Tam někde jsem plně pochopila, co znamená být “v očekávání”.

Jeden podvečer jsem seděla ve světle zapadajícího slunce na trávě, odpočívala po docela náročné fyzické práci na zahradě a s myšlenkami na to, že jsem opravdu musela pustit úplně všechny představy o tom, jak vše bude, jsem začala v těle cítit, že se možná bude maličká brzy chystat na svět. 

Po uspání starších dětí jsme si sedli na gauč a po chvilce jsem ucítila hodně zvláštní pohyby s divně bolavým lupnutím. Když jsem vstala, tak už bylo jasné, co se stalo – praskla mi voda. Další důkaz, že i když už to člověk zažil třikrát, stejně může být všechno úplně jinak. Nikdy předtím jsem totiž prasknutí vody nezažila. 

Pomaličku se začaly rozjíždět kontrakce. Celé moje tělo se rozklepalo a byla mu zima, takže jsem šla do sprchy, prohřát se, uvolnit a otestovat, jestli bolest neustává a opravdu rodím. Zavolali jsme porodní asistentce a dule a obě se vydaly na cestu k nám. Zapálila jsem na oltáři velikou porodní svíci a začala odmotávat uzlíčky podpory od milovaných žen z rituálu. 

Ani na vteřinku mě nenapadlo, že bych měla někam jet.

Nepřemýšela jsem o tom, bylo naprosto přirozené zůstat doma. Cítila jsem se vnitřně v klidu a v bezpečí.

Vlny kontrakcí sílily a přestože jsem ještě skládala prádlo a vnímala dění kolem, začala jsem při každé z nich instinktivně chodit k lednici a opírat se o její roh. V takové poloze se mi bolest snášela nejlíp. 

Porodní asistentka měla pořád pocit, že se nic neděje, tak jsem souhlasila s vyšetřením a byla jsem otevřená na 3-4 centimetry – což pro mě znamenalo, že jsem ve třetině, jupí 🙂 Ale asistentka měla pocit, že to je teprve začátek a že vlastně ještě nerodím a chtěla mě poslat spát. To pro mě bylo nemyslitelné a zároveň jsem měla pocit, že všechno postupuje a není to tak, že by se nic nedělo. 

Lehla jsem si na gauč na bok a v tu chvíli začaly být kontrakce obrovsky silnější, cítila jsem každý milimetr nožiček svojí holčičky, jak se odráží a jak si hlavičkou otevírá cestu. Vlny ale přicházely s většími rozestupy, asi proto, že jsem se vypětím celá třásla a tělo si potřebovalo odpočinout. Každopádně už jsem byla ponořená v jiném stavu vědomí a ani jsem nechtěla komunikovat, když se porodní asistentka rozhodla, že ještě pojede domů. Nechala jsem jí odjet i přes svůj pocit, že porod rozhodně postupuje.

Zůstala s námi doma dula, která si zalezla do vedlejší místnosti, jen mě vnímala z povzdálí a my jsme s mužem leželi v objetí, sami, ve tmě, jen za světla porodní svíce. Snažila jsem se mezi nesnesitelnou bolestí přežívat fakt, že za chvilku nevyhnutelně přijde další. Věděla jsem, že v jiné poloze by to možná tolik nebolelo, ale zároveň jsem cítila, že takhle se toho s každou kontrakcí děje opravdu hodně a navíc jsem se bála jakéhokoliv pohybu, protože i sebemenší pohnutí spouštělo další kontrakce.

Pořád mi prý ale netvrdlo celé bříško a i bolest jsem cítila jen v podbřišku. Dula i porodní asistentka měly pocit, že to znamená, že porod stále moc nepostupuje. Nabídky na vany a napářky a změny polohy jsem ale s naprostou vnitřní jistotou odmítala, vůbec na nic takového jsem neměla chuť a chtěla jsem jen zůstat co nejvíc v klidu.

Později jsem se ale musela odhodlat zvednout a zkusit jít na záchod. Ve stoje byly kontrakce zase o malinko snesitelnější, ale v hloubce noci byly víc vyčerpávající. Několik dalších kontrakcí jsem zůstala na záchodě, potom jsem se přesunula do sedu na gauči, ale všechno mě nutilo do stoje nebo vzpírání a síly pomalu docházely, takže jsem si zkusila zase lehnout, tentokrát na druhý bok. 

Kontrakce zase začaly být ještě intenzivnější a topily mě v pocitu, že už to nezvládnu.

Vnitřní hlas někde na pozadí říkal, že už musím být v závěru porodu, ale hlasy žen kolem mě pořád říkaly, že to nevypadá, že se něco zásadně děje. Musela jsem připouštět i to, že by měly pravdu, protože kdybych věřila sobě a nakonec měly pravdu ony, tak bych to prostě nedala. Ale hned u další kontrakce jsem cítila volání začít si jemně přitláčet a maličká se doposunula k závěrečné fázi porodu. 

Když jsem ucítila, že už se miminko rodí, začala jsem trošku víc vnímat okolí a zjistila jsem, že dula asi už zavolala asistentce, aby mě přijela zkontrolovat, protože byla v té chvíli někde na cestě. 

Pořád jsem nechtěla měnit polohy ani se nijak hýbat, takže jsem zůstala, kde jsem byla, zapřela se zbývající silou do svého muže a s laskavou podporou duly se na několik dalších kontrakcí narodila hlavička, a pak hned i zbytek tělíčka. Maličká Naomi přišla na svět v přítmí, doma na gauči, bez zásahů a obklopená láskou. Pocit úlevy v ten okamžik si budu pamatovat do konce života. Jak jsem nebyla rozptylovaná hromadou věcí a lidí kolem, tak jsem si ten extatický pocit mohla opravdu užít a vydýchat všechno to napětí s milovaným miminkem na hrudi a s plnou pozorností.

Porodní asistentka dorazila asi minutu po porodu 🙂

Hned jak začala Naomi plakat, přišla taky starší dcera, která ji uslyšela. Vzbudila i ostatní sourozence a všichni se přišli s miminkem přivítat a být s námi v tomhle posvátném a zázračném okamžiku. Po chvilce se k nám přidala ještě moje maminka a všichni jsme byli společně celou dobu, co ještě odcházela placenta, opečovávalo se moje malé zranění a v klidu a laskavosti se kontrolovalo miminko. 

Plánovala jsem, že všichni mohou být i u porodu, pokud budou chtít, ale když se porod začal rozbíhat, cítila jsem, že chci být spíš sama.

Po zhruba dvou hodinách jsme přepálili svící pupečník, oddělili placentu a spolu s malou Naomičkou jsme takhle obě nahé zůstaly ležet další tři dny. Ten klid, spojení, plynutí a neřešení ničeho byla největší odměna za to, že jsme to zvládli přesně takhle.

Jsem neskutečně vděčná za celou tu prožitou zkušenost. Mohla jsem poléčit předchozí porody a odžít všechnu porodní bolest tam, kde se cítím v bezpečí. S mým mužem, který se mnou byl celou dobu v plné přítomnosti a důvěře. A se ženami, které respektovaly mojí cestu, i když pro ně byla trochu nečitelná. V plném napojení na miminko, které bylo neskutečně aktivním účastníkem celého procesu. A nejvíc vděčná jsem za to, že jsem mohla maličké zprostředkovat cestu na svět v bezpečí, lásce a důvěře. 

Věřím, že každá žena spolu s  miminkem cítí, co je pro ně správná cesta i prostředí pro zrození. Když do toho moc nezasahujeme svojí myslí, tak víme, co přesně je pro nás bezpečné. A kde a s kým se chceme vydat k bráně života a smrti, kam si pro své miminko nevyhnutelně musíme dojít. 

Čtvrté těhotenství a porod mi znovu potvrdily, jak zázračně se věci dějí, když jim nestojím v cestě. Když se rozsype do posledního zbytku pocit, že něco můžu mít pod kontrolou. A co na mě čeká tam, kde se plně odevzdám životu. Někdy to sakra bolí, na všech rovinách, ale vycházím z toho vždycky silnější a nová. 

Dotkla jsem se neuvěřitelně hluboké něhy a lásky. Přijala své jméno a dosytila spoustu nejen dětských zranění. Uprostřed laskavého kruhu podpory jsem musela sebrat sílu, nečekat na záchranu a pomoct si sama. A díky tomu všemu jsem se spolu s nádhernou novou bytostí na tomhle světě zrodila i já – do zase o něco silnější i jemnější ženy.

Děkuju Naomi, lásko! 

A děkuju všem, kteří se mnou sdíleli nějakou část téhle cesty ❤️